Haggis, rok první.

    Za pár dnů mě čeká velmi speciální den. Dvacátého páteho června to bude přesně rok, co jsem svou maličkost přesunula do Skotska, a to nejspíš natrvalo. Byla to změna k lepšímu? Zprvu jsem si nebyla vůbec jistá, protože začátek byl celkem hardcore. Po necelých dvanácti měsících ale můžu tvrdit, že se mi na sto procent dýchá líp, než v Čechách. 

    Hlavním důvodem velkého stěhování byla láska. S boo jsme na dálku randili necelý rok a přiznejme si, že nikoho úplně nebaví muchlovat se přes messenger. Nejlepší prostě bylo chopit se příležitosti, zariskovat a doufat, že vše bude krásný. A nějakým způsobem to vychází. nejspíš miliónový štěstí 

    Přemýšlím nad tímhle článkem už asi pět dní a upřímně mě moc slov nenapadá. Mělo by se to zdát, jako velká událost, ale rok utekl strašně rychle a vlastně se toho tolik ani nestalo. Máme tu další den, který má malé ale. Něco jako narozeniny. Také nejsou ničím speciálním, dokud neslavíte rok osmnáctý a nebo třeba padesátý. Ono se vlastně ani moc vybudovat nedá, když pořádně začnete pracovat až na podzim a v únoru vám všechny plány pokazí koronavirus. Takže? Všechno je tak akorát, všechno je so-so.

    Je mi tu fajn a pomalu jsem si uvědomila, čím to vlastně bude. Chyběl mi klid. Ne klid, jako klid. Ale opravdový mega klid. Nejsem tvor společenský a vlastně ani nevím, jestli se jím někdy stanu. Přátele si hledám těžko už jen kvůli všem těm šíleným úzkostlivým pocitům při myšlenkách, kdy bych si měla s někým vyrazit ven. Na druhou stranu nemůžu říct, že by mi to nějak extra vadilo. Jsem ráda sama a taková samota mi doma chyběla. Mám prostě klid. zároveň bych se asi měla omluvit všem přátelům, chybíte mi, ale takhle mi je zatím oukej. Věřím tomu, že brzy tu najdu pár spřízněných duší, ale zatím se na to osobně necítím. A i kdybych chtěla, mám vlastně smůlu, protože social distancing, guys! (ano, všichni jsme stále v karanténě a budeme v ní minimálně další měsíc)

    S největší pravděpodobností jsem zapomněla, jak se píše takový deníčkový článek. Mým prvním blogem, který jsem vydržela nějakou dobu psát, byl právě na způsob deníčku, kdy jsem každý druhý den popsala, jak moc jsem v pubertě. Časy se asi mění a víc toho ze sebe nevyplodím. Jen jsem vám chtěla napsat něco na způsob úvodního článku, abyste se nedivili, jak a proč jsem ve Skotsku ocitla, kdyby se tu objevil článek, jak moc velkou ostudu v Británii dělám. 

    Jo, a co je to haggis? Haggis je dobrej, haggis je život.